Strom života

Dříve existoval takový hezký zvyk. Při narození dítěte otec zasadil strom, který poté rostl spolu s ním. Dotyčný ke stromu mohl chodit čerpat sílu, jeho životní energie se dokonce prý zrcadlila v tom, jak strom prospíval. V čechách se k tomuto účelu používal dub pro chlapce, pro děvčátko ovocný strom. Moc se mi tento zvyk libil a rozhodla jsem se udělat něco podobného pro naši Sáru.
Jenomže v dnešní době to není jen tak, zasadit strom. Vymyslete místo, aby byl strom dostupný a přitom tam vydržel spoustu let. Pozemky se prodávají, pole zastavují, lesy kácejí... Dlouhou trvanlivost mají stromy v chráněných, časem zapomenutých zahradách, jako jsou hřbitovy nebo farní pozemky. Ale domlouvejte se s místním rabínem, že chcete u jeho synagogy zasadit jabloň pro svoji židovskou dcerku.. (A hřbitov každý vyloučí snad automaticky)

Dlouho mi to šrotovalo a spásný nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Strom, který můžu ochránit, protože bude pořád se mnou, je přenosný, nádherný a dlouhověký.. Bonsaj.

Maličný jilm čínský jsem pořídila v půlce léta s tím, že až se Sára narodí, rostlinku nařízkuju a tak vznikne zcela nový stromeček. Investovala jsem hodně času do studia, jak se o bonsaje starat, aby tenhle "zdrojový strom" nedopadl tak, jako většina bonsají začátečníků - po smrti. Je podzim a jilm se pořád krásně zelená. Ovšem řízky přijdou na řadu až na jaře.

Co jsem se totiž o bonsajích doposud naučila - vyplatí se dát stromu čas na jeho přirozené pochody a to netrvá chviličku.

Je sice maličký, ale pššt, on to neví!

 

Diskuse je uzavřena. Již není možné přidat komentář.